Aneb zůstaneme bez slušnosti nebo bez peněz?
Jsem přesvědčena, že většina lidské populace považuje “zdraví“ za jednu z nejdůležitějších životních hodnot. Pravidelně si navzájem přejeme pevné zdraví k životním jubileím. Přiznejme si však, že do doby, než skutečně o zdraví jde, nebo o něj bohužel přijdeme, si vůbec neuvědomujeme, co vlastně druhému přejeme a spíš takové přání bereme jako samozřejmost. Žijeme v době, která se stále zrychluje, společnost od nás očekává stále vyšší výkony v mnohem kratším čase, pokrok a technologie tomu napomáhají. Rychlý životní styl, potřeba podávat ty nejlepší výsledky a vydělat dost peněz se odráží na naší mentalitě. Mladá generace vyrůstá do doby, v níž přežívá jen ten silnější, průbojnější a drzejší. Co takový přístup dělá s naší psychikou, si můžeme uvědomit na silnicích i sportovištích, na kterých dnes lidmi bohužel stále častěji cloumá rychlost s agresivitou a arogancí. Nárůst nehod, nejen těch dopravních, s trvalými následky je enormní. Přibývá bohužel případů, kdy účastník nehody utekl nebo ujel. Důvod?
V advokátní praxi se s kolegy často zamýšlíme nad tím, co se dotyčným, co nenaleznou dosti vůle, aby u zraněného setrvali a pomohli mu, honí hlavou. Zdali egoisticky považují přirozené právo každého brát se o své štěstí (zakotvené v obecných ustanoveních nového občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.) za své výsostné právo, aniž by důsledně dodržovali základní zásadu, že takové právo každému přísluší jen v takové míře, aby nezpůsoboval újmu druhému. Jestliže hovoříme o zásadě, domnívám se, že právě narážíme na kámen úrazu. Zásadovost se totiž z naší společnosti vytrácí. V mnoha případech se pak v případě útěku může jednat o myšlenkový zkrat a v řadě případů bývá hlavním důvodem jednoduše strach z toho, jaké důsledky budou pro dotyčného z neštěstí vyvozeny. Mohl totiž druhému, byť nerad, způsobit škodu, a to nejen na věcech, ale i újmu na zdraví.
Život a zdraví coby základní složky osobnostní integrity požívají zákonné ochrany. V případě ublížení na zdraví (lékařsky diagnostikovatelnému následku) občanský zákoník nastavuje speciální zákonný rámec pro poskytování peněžité náhrady, která má plně vyvažovat vytrpěnou bolest a další nemajetkovou újmu. V případě vzniku takového poškození zdraví, které by poškozenému překáželo v možnosti dosáhnout lepší budoucnosti, se nahrazuje ztížení společenského uplatnění. Jedná se o nároky, z nichž smyslem náhrady za bolest je odškodnění nejen tělesného utrpění, ale i duševních útrap, šoku a obtíží spojených s utrpěnou zdravotní újmou. Co se ztížení společenského uplatnění týče, přichází v úvahu přiměřená náhrada poskytovaná v případech následků trvalého rázu, které nepříznivě ovlivní uplatnění poškozeného nejen v každodenním životě, ale i v naplňování jeho společenských potřeb. Kategorie další nemajetkové újmy pak zahrnuje náhradu za ostatní újmu, která je vnímána natolik intenzivně, že bude na místě ji odškodnit adekvátní peněžitou náhradou. Zákon hovoří zcela jasně, újma na zdraví (usmrcení nevyjímaje) má být kompenzována peněžitou náhradou. Její výše, byť Nejvyšší soud přinesl vodítka pro její určení v podobě Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, je pak stále diskutabilní, neboť zdraví a život je nenahraditelný, přičemž úplná peněžitá reparace jeho poškození, zdali by byla vůbec možná, je pro průměrného jedince nedosažitelná. Smyslem takové náhrady ovšem není a ani nemůže být úplná náhrada zmařených hodnot. Jedná se toliko o pouhou kompenzaci, pomoc poškozenému vymanit se ze své bolesti, diskomfortu či zhoršené společenské situace. Nelze-li pak kompenzaci v plné výši určit, má se dle zákona stanovit náhrada podle zásad slušnosti.
Hovoříme-li o naplnění zásady slušnosti, nesmíme opomíjet žádnou ze stran kolize, v níž poškozený došel k úhoně. V tomto bodě se ovšem kruh v mnoha případech bohužel uzavírá a strany se dostávají zpět na začátek původní myšlenky, jak nejlépe vyjít z nepříjemné situace. Myšlenky na peníze či na slušnost – dvě strany téhož problému soudobé společnosti.
Publikováno in Pražský zpravodaj, 7/2016