V běžném životě podstatné části naší společnosti dochází ke krátkodobému či dlouhodobému, neřku-li permanentnímu zadlužení. Naučili jsme se používat pojem solventnost, a právě v těchto případech, kdy nemáme právě dostatek finančních prostředků na nákup životních potřeb nebo požitků, na to, abychom si koupili nový kabát, zašli si na večeři do restaurace, uhradili náklady za služby dodavatelům energie nebo služby, které si z neopatrnosti nebo lépe řečeno z důvodu nehospodárnosti sami objednáme, natož abychom jeli na dovolenou, se označujeme, že nejsme solventní, čímž máme na mysli, že jsme bez peněz. Co ovšem taková solventnost či v našem případě insolvence znamená a jaké s sebou nese pro běžného jedince důsledky?
Insolvence v právním slova smyslu
V právním slova smyslu je insolvence platební neschopnost. Znamená to, že jsem se stal dlužníkem více věřitelů, vůči nimž již mám peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě jejich splatnosti a tyto závazky nejsem schopen hradit, jsem tudíž v úpadku. Takovou platební neschopností ovšem není dlužníkova nevůle své dluhy splácet. Jsem-li podnikatelem, tedy vystupuji-li za právnickou osobou nebo jsem-li fyzickou osobou – podnikatelem, mám v případě své platební neschopnosti zákonnou povinnost na sebe podat insolvenční návrh, a to bez zbytečného odkladu poté, co jsem se dozvěděl nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět o svém úpadku. Takový návrh může případně podat za splnění zákonných podmínek i některý z mých věřitelů. V případě dlužníka – fyzické osoby nepodnikatele – může dlužník za určitých zákonných podmínek podat návrh na povolení oddlužení, hodlá-li řešit svůj úpadek oddlužením, přičemž s insolvenčním návrhem musí spojit i takový návrh na povolení oddlužení. Jiná osoba než dlužník návrh na povolení oddlužení oprávněna podat není. Je pak na rozhodnutí insolvenčního soudu, bude-li mu oddlužení soudem povoleno. V praxi soudy shledávaly rozdílné názory co do obsahu a důsledků podmínky přípustnosti oddlužení dlužníka, který není podnikatelem, kdy vykládaly podmínku, podle níž se může oddlužení úspěšně domáhat jen taková fyzická či právnická osoba, která není zákonem považována za podnikatele, a která zároveň nemá závazky (dluhy) vzešlé z podnikání, či fyzická osoba, která nemá dluhy z podnikání, jako podmínku omezující dlužníka, který je sice (jako osoba samostatně výdělečně činná) podnikatelem, nemá však žádných dluhů z podnikání, řešit svůj úpadek oddlužením. Podstatou podmínky přípustnosti oddlužení v daném případě je právě takové řešení úpadku, které není určeno k vypořádání podnikatelských závazků, kdy podnikatel nese plné podnikatelské riziko a v takovém případě neúspěchu podnikání by nemohlo být věřitelům dlužníka vnuceno bez jejich souhlasu vypořádání, jež by znamenalo uspokojení jejich pohledávek v podstatně nižším rozsahu, než na jaký mají nárok, jak je tomu právě v případě u oddlužení. Vrchní soud v Praze k tomu vyslovil již dříve ve svém rozhodnutí sp. zn. 1 VSPH 280/2010-A názor, podle něhož dlužníkovi „nelze odpírat oddlužení jen proto, že za účelem zapravení svých dřívějších závazků, jež nepocházejí z podnikání (ve snaze zajistit si příjmy pro plnění splátkového kalendáře), bude vykonávat nebo již vykonává jinou výdělečnou činnost.“
Co si může dlužník vlastně pod pojmem oddlužení představovat?
Hlavní účel právní úpravy bylo umožnit dlužníkovi úpravu jeho osobních majetkových poměrů a v důsledku toho mu i umožnit společenský restart. Takové dobrodiní ovšem dlužník nemůže chápat jako bezmeznou pomoc, která náleží především čestnému a poctivému dlužníkovi, který projevuje zřetelně patrnou snahu dostát svým splatným závazkům tak, aby žádný z jeho věřitelů nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo jejich rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení. Institut oddlužení umožňuje dlužníkovi za splnění určitých podmínek prominutí části jeho závazků, z čehož dlužník nesmí nepoctivě těžit. Insolvenční zákon pamatuje i na takové situace, jestliže se zřetelem ke všem okolnostem lze důvodně předpokládat, že dlužníkův návrh sleduje nepoctivý záměr, insolvenční soud návrh na povolení oddlužení zamítne. Co může být považováno jako nepoctivý záměr dlužníka, judikuje například Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí sp. zn. 1 VSPH 1775/2012 následovně. „Na nepoctivý záměr dlužníka lze usuzovat též v situaci, kdy se dlužník po podání insolvenčního návrhu spojeného s návrhem na povolení oddlužení dostatečně nesnaží maximalizovat své příjmy a pravidelně vykonávat přiměřenou výdělečnou činnost, nebo kdy si dlužník bere bezdůvodně (tj. jen pro svoji potřebu) neplacené volno anebo kdy veškeré své příjmy, k nimž má prozatím ničím neomezené dispoziční oprávnění, používá jen na úhradu vlastních potřeb a zálib a nikoliv k úhradě svých splatných závazků a jejich zaplacení bez vážného důvodu lehkovážně ponechává až na dobu po schválení oddlužení.“
Pakliže insolvenční soud oddlužení povolí, bude dlužník po dobu pěti let splácet svým nezajištěným věřitelům pohledávky ve výši alespoň 30% jejich souhrnné výše, pakliže se s nezajištěnými věřiteli nedohodl na nižší hodnotě plnění, kterou při oddlužení věřitelé obdrží, a nedoložil k návrhu na povolení oddlužení takovýto souhlas nezajištěných věřitelů v písemné formě. To ovšem neznamená, že by byl zbaven povinnosti uhradit tyto pohledávky podle svých možností ve vyšším rozsahu nežli ve třiceti procentech, přičemž v případě, že tyto povinnosti nebude řádně a včas plnit, že by povolené oddlužení nemohlo být insolvenčním soudem zrušeno a na jeho majetek prohlášen konkurs.
Důsledky insolvence
Insolvence pro dlužníka znamená nutnost podřídit se pravidlům insolvenčního zákona. V případě povolení oddlužení musí strpět, že po dobu pěti let bude splácet svým nezajištěným věřitelům ze svých příjmů měsíční pravidelné splátky v částce ve stejném rozsahu, v jakém z nich mohou být při výkonu rozhodnutí nebo při exekuci uspokojeny přednostní pohledávky a po tuto dobu bude muset vyžít z finančními prostředky ve výši nepostižitelné částky příjmu dlužníka.
Se splácením závazků vůči věřitelům může vypomoci dlužníkovi dárce poskytnutím daru, popřípadě v podobě pravidelného měsíčního finančního důchodu. To však neznamená, že poskytování těchto finančních prostředků dárcem je vynutitelné a v případě, že ukončí poskytování finančních prostředků a dlužník nebude mít dostatek finančních prostředků na splácení splátek oddlužení, že by v takovém případě nemohlo být povolené oddlužení insolvenčním soudem zrušeno a prohlášen na majetek dlužníka konkurs. Je třeba zmínit, že smyslem oddlužení není, aby celé břemeno splátek nesly třetí osoby. Takové oddlužení by bylo v rozporu se zásadami, na kterých je tento institut postaven.
Z toho, co bylo uvedeno, vyplývá že úpadek dlužníka v právním slova smyslu a způsob jeho řešení, byť ve formě oddlužení, které se jeví a samozřejmě i je do jisté míry značným dobrodiním, znamená pro dlužníka i tak velký zásah do majetkových i sociálních poměrů, a to nejenom dlužníka, ale i celé jeho rodiny, a to se všemi jeho důsledky, které v řadě případů vedou k rozpadu rodiny, ztrátě životních jistot a dalším nežádoucím sociálním důsledkům. Zůstává proto otázkou, kterou by si každý dlužník měl sám pro sebe zodpovědět dříve, než se vydá touto právní cestou řešení jeho zadlužení, zda se nepokusit snižovat své zadlužení svými vlastními silami, což by v daném případě mohlo vést nejen k finančnímu, ale i osobnímu restartu a k získání důvěry jeho okolí.
Publikováno in Pražský zpravodaj, 2/2017
